Nenahraditelní uprostřed brodu

Želvička Bára už je zdravá a pražští zastupitelé se pořád nedokázali dokopat ke zvolení nové městské rady. A to jsou zdraví, zdraví až moc. Nyní jsou navíc odpočinutí, mladí, štíhlí a krásní. 

Od Vánoc až do půli února, tak dlouho si dali načas. Panečku, to jsou prázdniny. Želvičkám rozumím trochu, koňům vůbec. Ale nějak mě nic jiného než koňské podobenství v souvislosti s některými pražskými politiky, politickými stranami, hnutími, volebními koalicemi a povolebními aliancemi nenapadá.

Zamýšlený přechod některých pražských politických subjektů po podzimních volbách do koalice a některých zase do opozice, případně i několikrát tam a zpátky, připomíná brod řeky. Vozy tažené koňmi vezoucí politiky té, či oné strany, které brod přejíždějí. Koně jdou tam a zpátky, pomalu či rychle, občas se zastaví uprostřed brodu, občas trochu zmateně vyjedou z cesty, nebo se nepochopitelně promísí cestující z různých vozů.

Říká se, že se koně nemají přepřahat uprostřed brodu. Toto úsloví ovšem vychází z předpokladu, že koně sice špatně, ale přece jenom táhnou. Pokud se vám koně uprostřed brodu definitivně zastaví, zmrzačí nebo zjančí, pak vám stejně nezbude, než je přepřáhnout. Jinak se totiž v brodu utopíte.

Tak nějak se dnes někteří pražští politici v povolebním brodu topí. Chvíli se topí jedni, chvíli ti druzí. Chvíli jeden zachraňuje druhého, nebo naopak předstírá, že ho nevidí, i když chudák je ve vodě až po krk. Zmatek nad zmatek a voda v brodu teče stále rychleji, hladina řeky se zvedá.

Přechod do opozice nebo koalice po volbách lze jen velmi těžko nazvat prostředkem brodu. Avšak pro některé subjekty pražské politiky se zdá být jejich spřežení uprostřed brodu již nyní vyčerpané, zmatené a bezcílně bloudící dokola. Pro takové koňské stranické spřežení by nejspíš bylo lépe přepřahat již dnes, než po příštích komunálních volbách. Zejména na voze, kde přepřahání hrozí, to vyvolává mnoho křiku o nenahraditelnosti nenahraditelných. A nejvíc od těch kočích, co mají vůz ve vodě, koně na břehu a vody po krk.  

Laskavá a sentimentální slova o nenahraditelnosti jsme už v historii slyšeli mnohokrát. Někdy je říkal sám nenahraditelný. Třeba exministr privatizace Tomáš Ježek, když poté, co nebyl znovu jmenován ministrem, s pohnutím v hlase národu sdělil, že bez něho privatizace neproběhne. Ovšem častěji je vykřikovali právě ti, kteří nenahraditelné rychle nahradili.

Řekněme si otevřeně: zpravidla nejhůře nahraditelný bývá vůdce, který zcela zanedbal přípravu svých nástupců, protože neměl žádnou vizi, koncepci nebo strategii, kterou by jim předal. Spolu s nenahraditelností jde ale ruku v ruce ještě jedna vlastnost: neomylnost. Neomylnost nenahraditelných.

A víte, kam se tito neomylní chodí radit? Přece nikam, ti jsou neomylní. Historie nás ale dostatečně poučuje, že právě nenahraditelnost těchto nenahraditelných neomylných nejrychleji upadla v zapomenutí.

Normálním lidem je jasné, že demokratické principy se nemohou projevovat tím, že volení představitelé budou určovat, kdo z nich je nenahraditelný a kdo z nich bude nahrazen. Toto právo přísluší řadovým členům stran či hnutí. Proto se to nazývá demokracie. Není vyloučeno, že si členská základna bude přát pokračování kariérního postupu dosavadních funkcionářů toho či onoho politického subjektu. Má na to právo.

Stejné právo ovšem má na to, aby rozhodla o změně, i kdyby to třeba znamenalo přepřehat v brodu, krátce po volbách. Pokud se tedy nechce utopit se svými šéfy.