Želvička, co nevidí, a neřízené politické střely

Tak moje 70gramová dvouletá želvička Bára po operaci a vyjmutí čipu už běhá a začala jíst. Bohužel zatím nevidí. Když se chce nabaštit, musím jí krmit, protože kouše do prázdna. Snad po čase vidět začne. 

Za její špatný zdravotní stav může želví množírna. Často se mluví o množírnách psů, ale co množírny ostatních zvířat? Proč se s tím něco nedělá? Jsou snad želvy méně hodnotné než psi?

Želvička Bára začala chodit, jíst, ale zatím nevidí. Magistrátní zastupitelé také chodí, jedí a nevidí. Nevidí nás, Pražany. Magistrátní zastupitelé totiž nejspíš pocházejí z množírny politiků a polopolitiků. Za to, že dosud není ustavena nová vláda hlavního města, tedy patrně může množírna. Želvičku z množírny máte šanci vyléčit, ale politika z množírny? To fakt nevím.

Před časem jsem navštěvoval známého v nemocnici. Chodil jsem za ním tradičně v neděli po 12. hodině. Vždy jsem čekal v návštěvnické místnosti s televizí, v níž pacienti zaujatě sledovali obvyklé nedělní polední politické debaty.

Různě komentovali výroky účastníků a moderátora, často se z hloučku převážně starších sledujících ozval povzdech: „Zase se nedohodli.“ Jako zcela nezúčastněný divák jsem si z nedělních návštěv nemocnice odnesl, že většina lidí od politiků chce dohodu a nikoli věčné hašteření.

Mám však dojem, že pražský magistrát není o dohodě. Připomíná televizní bojiště, na kterých diskutují různí televizní moderátoři o podstatě všehomíra, a to nejlépe s dalšími moderátory.

Při cestě k veterináři jsem želvičce vyprávěl o politicích, o kterých se říká, že jsou neřízené střely. Zmínění politici (či polopolitici) se cítí osobně dotčeni a uraženi myšlenkou, že by měli respektovat názor „své“ strany. Je to snad jejich strana? Koupili ji? Nebo zdědili? Stali se vůdci z Boží milosti? Ne. Musí odpovídat straně, a ne strana jim. Jinak se pozvolna vracíme k někdejším praktikám, které nám tolik vadily a o kterých jsme byli svatosvatě přesvědčeni, že už se nemohou po pádu minulého režimu vrátit.

Je třeba si v té souvislosti připomenout, že myšlenka socialismu nebyla zdaleka tak špatná, jak špatné byly metody a praktiky, kterými se měla uskutečňovat. Nechtějme tedy špatnými metodami poškodit i myšlenky demokracie. To je jediné, co ji může opravdu zničit. Není totiž ještě zdaleka tak silná, aby přestála soustavné útoky.

V redakcích některých médií mají takové politiky rádi. Považují je za etalon morálky, přičemž zavírají oči nad jejich licoměrností. Vlastnosti, ze které jejich žurnalistika vychází, takže se vlastně není čemu divit. Nepřekvapí, že drtivé části novinářů takový postup, kdy by o názorovém směřování, případně o přijetí podpory pražského vládnutí mělo rozhodovat hlasování klubu či politického subjektu, připadá neobvyklý. Ale kdo jiný má rozhodovat?

Bude nám patrně ještě dlouho trvat, než se demokracie stane běžnou součástí naší politické kultury. Básník Jevtušenko kdysi řekl „...sundali jsme Stalina z pomníků, ale kdo ho sundá z nás?"

A jak to želvičce povídám, usnula. Zdá se, že na pražském primátorovi či neprimátorovi nezáleží nikomu. A to ani želvičkám, co nevidí.