Jedině ideje mají právo na politiku

Stává se stále častěji, že politická hnutí nebo politické strany vedou ostrý boj jen o výkon politiky. Ne o smysl politiky. Ostatně srovnáme-li volební programy, nutně dojdeme k závěru, že všichni chtějí totéž a liší se maximálně v nástrojích, které by při dosažení cílů preferovali.

Politické strany nejsou jiné, než lid této země. Z něho vycházejí, lidé této země jsou jejich členy. Dá se tedy bez nadsázky říci, že lidé i jejich strany čím dál více postrádají ideje. Ideový základ.

Není to přežitý výraz. Jenom současná ideologie, nenápadně, velmi skrytě prezentovaná především médii, od jakýchkoli idejí postupně abstrahuje. Je to proto, že novináři sami mají nedostatek idejí nebo se jenom chtějí podle svého zvyku přizpůsobit lidovému vkusu?

I uvnitř jednotlivých stran pozorujeme totéž. Směry, frakce nebo platformy se neliší idejemi. Liší se vztahem k rozdělování funkcí. Možností uplatnění svých partikulárních zájmů. Usilují o podporu ne pro věc samou, ale pro prohlasování nebo přehlasování protivného tábora, aby pak dělaly stejnou politiku, ale s jinými lidmi.

Nepřipadá mi to přirozené. Základem státu, aspoň se to vždycky říkalo, je rodina. Stále tvrdíme, že základem rodiny má být vztah těch dvou rozhodujících lidí. Tedy idea. Nebo ideje. Společná přání. Společný životní program. Samozřejmě jsou i rodiny, které vznikaly a dále vznikají na jiných základech - majetková fúze, zájmy rodičů, společenské postavení, kariéra. Ale sami cítíme, že taková rodina není v pořádku, není to přesně to pravé, jak si krásnou a šťastnou rodinu představujeme.

Proč by pro politickou stranu měla platit jiná pravidla nebo jiné principy? Není to proto, že chápeme politiku jako zaměstnání? Tedy nikoli jako součást životních zájmů ale jako nutný způsob obživy?

Politika ale nesmí být jenom zaměstnáním. Jedním z mnoha ze způsobů obživy nebo uživení se. Pak bychom totiž nutně opustili nejen ideje, ale i ideály. A co se týče zaměstnání, tam bohužel často míváme pocit, že kvůli výplatě je třeba ledacos překousnout. A hlavně tajit před vedením, před svým šéfem jakýkoli svůj názor, abychom se ho nedotkli. Oportunismus? Nebo nutnost zajistit rodinu? Máte na to svůj vlastní názor? Pak se prosím nepokoušejte o obvyklý bonmot – názor mám, ale zásadně s ním nesouhlasím!

Často se hovoří o odbornosti jako o něčem, co stojí nad politickými nebo stranickými zájmy. Odbornost je nezbytná u odborníků, u úředníků. Ale politik je odborný svou schopností reflektovat zájmy společnosti, zájmy lidí. Odbornost u politiků je podle mého názoru negativní vlastnost – vede totiž jednoznačně k omezení obecného rozhledu a tím k preferenci „jednoho jediného správného názoru“. Těchto neomylných politiků jsme už zažili v dávnější i zcela nedávné minulosti tolik, že mi připadá zbytečné pokusy s jejich neomylností opakovat.

Oscar Wilde kdysi říkal, že člověk by neměl nikdy dělat nic, o čem nemůže hovořit při večeři. Já bych k tomu dodal: a neměl by nikdy volit nikoho, komu by se bál svěřit dítě na hlídání, třeba jen na tu chvíli, než si odskočí.