Přibližně vyčíslený rozsah občanských práv

Při zavedení přímé volby prezidenta nám všechna média tvrdila, že si my občané takovou volbu nadevšechno přejeme. Když se ukázalo, že část z nás to bere jen jako zábavnou hru a zbytku je to celkem fuk, změnili novináři tón...

Najednou to byli poslanci, kdo neuváženě a bez dostatečného projednání zbrkle přijali zákon o přímé volbě hlavy státu. Dle některých špatný zákon. Jako by novináři zapomněli, jaký tlak na politiky vytvořili, aby se poslanci dobrovolně vzdali ve volbě prezidenta své odpovědnosti. 

Za tento vývoj nemohou média. Známe a stále zdůrazňujeme rovnost před zákonem, jenže občané na Ministerstvu vnitra jsou si patrně rovnější než jiní. Překážkou práva petičního nemůže být chyba v adrese. Svá občanská práva nemůže občan ztratit, protože uvedl jinou adresu, než má v občanském průkazu. Ta totiž nejsou vázána na adresu, ale na fakt občanství.

Premisa o bezchybnosti a nesporné autoritě registru občanů je navíc směšná: nikoliv jenom ve světle problémů s registrem automobilů, ale především díky naší zkušenosti se seznamy voličů, které jsou právě tvořeny podle registru občanů. Zaměstnanci Ministerstva vnitra si zřejmě neuvědomují, že jsme to my, kdo je platí. Nevidím důvod, proč bychom je měli platit za špatnou a ošizenou práci. Vždyť to nebyl Parlament, který vymyslel špatný zákon, ten jen schválil špatný návrh úředníků Ministerstva vnitra.

Přesto zákon obsahuje nedostatky, jejichž přehlédnutí zákonodárci nás nepřestane udivovat. Jeden příklad za všechny. Ke kandidatuře na prezidenta je u kandidátů, kteří nemají podporu poslanců nebo senátorů, zapotřebí získat padesát tisíc podpisů občanů. Přesně padesát tisíc, ale zda je tento počet naplněn, se určuje podle přibližně vyčíslené chyby. A právě přibližně vyčíslený rozsah občanských práv mě děsí.

Jen si to představte - máte mezi kandidáty svého favorita a přejete si, aby vyhrál. Chcete ale, aby vyhrál proto, že je nejlepší, nebo proto, že ostatním soupeřům bude někdo nařezávat řemení sedel, aby jezdci nemohli odstartovat nebo před cílem upadli? Takové vítězství přece ani skutečně netěší... 

V prezidentském systému by měla být přímá volba prezidenta samozřejmostí. Jenomže naše země má režim parlamentní. To je právní terminologie, pro laickou veřejnost se dá rozdíl obou systémů zjednodušit: v prezidentském systému je prezident rozhodujícím ústavním orgánem výkonné moci (například v USA, kde dokonce neexistuje funkce premiéra a vykonává ji prezident, pak také v Rusku, Francii, Polsku a řadě dalších států).

Oproti tomu v parlamentním nebo kancléřském systému (Německo, Rakousko) má prezident okrajovou funkci. Rozhodující pro uplatnění jeho politického vlivu je tak jeho vlastní autorita. Politická i mravní. Jediná jeho skutečně významná funkce, kterou občané vnímají, je jmenování vlády. Pokud by ale v parlamentním systému prezident začal v této pravomoci „zlobit“, je vcelku snadné, aby mu Parlament změnou Ústavy tuto pravomoc omezil.

Od vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 byl prezident až do roku 2013 vždy volen Parlamentem. Nechci za každou cenu lpět na tradici, vynechám i polemiku o vyvážení ústavní dělby moci. Jenom jedno považuji v této volbě za zásadní: když už se změnil "tradiční" způsob volby, nedopusťme, aby přímá volba byla jen bezobsažnou fraškou!