Poplatky ve veřejné správě jako regulace chování občanů. Opravdu?

Už v 18. století byl vydán příkaz zapisovat do matrik všechny narozené děti bez příplatku k taxe štolové. Že šlo o vstřícné gesto? Nikoliv. Šlo o snahu přimět chudý lid děti do matrik zapisovat. Platí stále tento princip?

Už v 18.století byl vydán příkaz zapisovat do matrik všechny narozené děti bez příplatku k taxe štolové. Toto opatření tehdy rozhodně nebylo laskavostí katolické církve a pokusem ulevit lidu od části povinných církevních plateb. Důvod byl zcela pragmatický. V té době se totiž stále více stávalo (zejména na venkově), že nemajetní rodiče nedávali po křtu zapsat dítě do matriky, aby ušetřili peníze požadované za zápis. Důsledkem bylo, že dříve či později se matriky začaly rozcházet se skutečným stavem.

Proč to připomínám? Stále častěji se objevují pokusy různých orgánů státní správy vytvořit nové poplatky, či zvyšovat poplatky stávající se zdůvodněním nezbytnosti sankcionovat některé negativní jevy. Příklad? Zvýšení poplatku za zápis změny bydliště se zdůvodněním, že zvýšení poplatku odradí občany od častých změn bydliště v případech hrozících exekucí. Naivita takového zdůvodnění by byla směšná, kdyby nešlo o tak vážnou věc. Nejde jenom o to, že žádné zvýšení není vážnější sankcí než hrozící exekuce. Jde především o důsledky v evidenci obyvatel.

Někdejší zrušení tzv. přechodného bydliště sehrálo jednoznačně negativní úlohu. Dnes už to můžeme s jistotou po mnohaletých zkušenostech konstatovat. Neuvěřitelné množství občanů totiž díky tomu žije na zcela jiných adresách, než je jejich uvedené místo bydliště. Chceme snad ještě tento stav dále prohloubit?

Státní správa nám velmi často zdůvodňuje opakované zvyšování poplatků stoupajícími náklady na vyřizování agendy, na vyhotovení nových dokladů, registračních značek. Ale my jsme si nevybrali dražší dokumenty nebo dražší registrační značky. Státní správa rozhodla o jejich zavedení, podobě nebo provedení.

Ve vztahu ke státní správě se nejedná o tržní mechanismy. Nemůžeme si vybrat dodavatele nebo službu prostě odmítnout, protože je drahá. Navíc nikdo, kdo kdy byl jednat na nějakém úřadě, neodcházel s pocitem, že by se s ním jednalo jako s váženým zákazníkem.

Jestliže často hovořím o potřebě vlídnosti v chování správních úřadů, je to proto, že postavení občana tváří v tvář úřadu není rovnocenné: úřad, nikoli občan má právo rozhodovat. Proto vlídnost. Kdyby tomu bylo jinak, úřad by se jistě sám zákazníka snažil přilákat a podle toho se choval.

Nezaměňujme tedy prosím pojmy. Státní správa není tržním subjektem a nemůže proto poskytovat placenou službu podle požadavků zákazníka. Je totiž mimochodem financovaná ze státního rozpočtu. Její režijní náklady, mzdy a vyřizování veškerých agend jde totiž z našich daní. Z našich peněz. Není tedy důvod, proč by ta samá služba měla být placena dvakrát. Jednou z daní, podruhé přímou platbou ze strany občana. 

Do jistě míry lze pochopit, že zavedením poplatků lze regulovat některé samoúčelné kroky občanů, které nejsou nutné nebo potřebné, a které mohou státní správu neúměrně nebo zbytečně zatěžovat. V každém takovém případě je ale nezbytné velmi důkladně zvažovat, jaké důsledky taková regulace přinese. Pokud jejím přínosem bude chaos, prohlubování rozporů mezi vykazovanou evidencí a skutečností, pak je třeba takové zvyšování poplatků nebo jejich zavádění jednoznačně odmítnout.

Státní správa slouží zemi, nikoli země státní správě. Úřady tady jsou pro občany, nikoli občané pro státní správu!