Přátelé doktora Artuše

Rytíři krále Artuše sedávali kolem kulatého stolu. Kulatý byl proto, aby nikdo neseděl v čele, nikdo neseděl blíže nebo jiný dále. Kulatý stůl symbolizoval, že všichni sedící kolem jsou si rovni. Umíme si být rovni v diskuzích?

Rytíři krále Artuše sedávali kolem kulatého stolu. Nebylo to proto, že tehdejší tesaři nedovedli vyrobit obdélníkový nebo čtvercový stůl. Kulatý byl jen a jen proto, aby nikdo neseděl v čele, nikdo neseděl blíže nebo jiný dále. Kulatý stůl symbolizoval, že všichni rytíři sedící kolem jsou si rovni. Nikdo z nich si nebyl rovnější, nikdo neměl hlavní slovo.

Svatební stůl je oproti tomu zpravidla do podkovy. To proto, aby měl čelo, kde sedí svatebčané a kolem pak postupně jejich rodiče, svědci, příbuzní a známí podle jejich významu a očekávání, která by měli nebo alespoň mohli naplnit v zájmu nové rodiny. Chcete-li, tedy podle zásluh.

Účelem debaty u kulatého stolu je diskuse, výměna názorů. Smyslem potom je rozšířit si vlastní pohled o pohledy ostatních. Pochopit stanoviska druhých. Vzájemně se přiblížit svými názory a možná najít společná východiska. 

Kulatý stůl není souboj. Je to společná cesta. Cesta hledání optimálního řešení. K té má nápomoci i moderátor. Moderátor nemá právo na vlastní názor. Diskusi pouze mírní, moderuje. Proto se tak nazývá. Je neštěstí, když si moderátor plete svou funkci s investigativním novinářem. Čím dál více ztrácíme význam slov. Bylo by dobře si uvědomit, že investigace znamená vyšetřování. Moderátor nemá nic vyšetřovat. Má pouze udržovat diskusi a dbát, aby nevybočovala z věcnosti a pravidel slušného chování. Dávat všem stejný prostor, aby vyjádřili své postoje.

Nedávno jsem se účastnil kulatého stolu. Byl do podkovy. V čele seděly nejvyšší funkce shromáždění. Na jedné straně podkovy obhájci, na druhé straně žalobci. Jedna z účastnic, která snad původně měla presentovat svůj pohled na projednávanou problematiku, se poznenáhlu měnila na nejvyššího arbitra. Tedy hned po moderátorce. Působilo to jako zasedání tribunálu. Možná i proto, že moderátorka jednala jako soudní zpravodaj. Shrnovala jednotlivé body jednání, udělovala pravidelně slovo arbitryni, aby ta mohla reagovat na jednotlivá vystoupení. Po krátké době se díky tomu diskuse změnila v sled otázek a odpovědí.

Každou minutou bylo stále jasnější, že toto není kulatý stůl. Natož společná cesta hledání ideálního řešení. Že tam všichni sedíme zbytečně.

Proč to píši? Chtěl bych, abychom si uvědomili, že slova sama nic nevyřeší. Ani názvy tomu nepomohou. Dokud se nenaučíme rovnosti kulatých stolů, dokud nezačneme rozeznávat kulatý stůl od pracovního aktivu nebo veřejné obhajoby, je svolávání takových akcí zcela zbytečné. Diskusi a demokracii je třeba se učit. Nejlépe někde v soukromí, abychom si nedělali ostudu. Na veřejnosti je už na to pozdě.

Rytíři krále Artuše byli v tomto směru zkušenější. Možná měli víc v krvi respekt k druhému. Ale hlavně: zajímali se o názory druhého. Zvažovali, zda by tyto názory nemohly prospět společnému zájmu. Rozšířit obzor jich samých.

Nesedali si ke kulatému stolu s předem hotovými a jedině pravdivými názory. Nezvali si k sezení další podporovatele s předem napsanou nebo naučenou osnovou jejich vystoupení.

Proto kulatý stůl krále Artuše vstoupil do historie. Jeho myšlenku a formu by měli historici ocenit udělením titulu doktora politických věd honoris causa. Prokázal bezpochyby svou politickou kvalifikaci. Plně a bez výhrad.

Kulatý stůl, kterého jsem se zúčastnil, patrně do historie nevstoupí.