Privatizace politických stran

V běžném rozhovoru zřídkakdy používáme výrazy puč, pučista. Pokud nehovoříme o politice málo stabilních zemí třetího světa nebo o epizodách z historie, nemáme pro tyto výrazy téměř uplatnění.

Nemáme? Zdá se, že v posledním období prožívá tento výraz renesanci. Alespoň v novinářském slovníku. Ovšem v souvislostech, které jsou přinejmenším překvapivé. Jestliže totiž demokraticky zvolený orgán demokratické strany vyzve hlasováním předsedu strany k odstoupení kvůli málo úspěšným výsledkům parlamentních voleb, nejedná se přece o puč, ale o standardní mechanismy běžné v demokratické společnosti. Pokud se to stane u strany, která aspiruje na vedoucí pozici v uvažované vládní koalici, je přímo povinností a politickou odpovědností, informovat o této situaci prezidenta republiky. Ať se to komu líbí nebo nelíbí, právě on totiž má podle ústavy jmenovat po volbách novou vládu. Jak je potom možné označovat jednání o takové záležitosti s prezidentem republiky jako spikleneckou schůzku a jednající za pučisty?  

Podobná situace nastala v jiné, málo významné straně. Tady pro změnu poslanecký klub vyzval předsedu k odstoupení. Není důležité proč. Důležité je, že v demokratické straně musí mít volený orgán právo na takový postoj. Tento názor byl následně potvrzen většinou stranické základny. Přesto opět odvolávaný předseda neuznává právo členů odvolat ho z jeho funkce a toto jejich rozhodnutí spolu s novináři označuje slovem puč.

V obou případech se zmínění politici cítili osobně dotčeni a uraženi myšlenkou, že by neměli zůstat v čele „své“ strany. Je to snad jejich strana? Koupili ji? Nebo zdědili? Stali se vůdci z Boží milosti? Ne. Pokud hovoříme o demokratických stranách, museli být přece demokraticky zvoleni. Jsou tedy jen „první mezi rovnými“. Nic víc a nic méně. Musí odpovídat straně a ne strana jim. Jinak se pozvolna vracíme k někdejším praktikám, které nám tolik vadily a o kterých jsme byli svatosvatě přesvědčeni, že už se nemohou po pádu minulého režimu vrátit. Je třeba si v té souvislosti připomenout, že myšlenka socialismu nebyla zdaleka tak špatná, jak špatné byly metody a praktiky, kterými se měla uskutečňovat. Nechtějme tedy špatnými metodami poškodit i myšlenky demokracie. To je jediné, co ji může opravdu zničit. Není totiž ještě zdaleka tak silná, aby přestála soustavné útoky.

V redakcích významných médií opravdu nelze hovořit o demokracii. To není pejorativní odsudek, to je vyjádření skutečnosti, kdy o postoji a názorech takového média rozhoduje vlastník nebo jim jmenovaní zástupci. Jmenovaní, nikoli volení. Nelze se tedy příliš divit, že drtivé části novinářů takový postup, kdy by o osudu šéfa mělo rozhodovat hlasování, připadá neobvyklý. Ale kdo jiný to má rozhodovat?

Vybral jsem si dva příklady, podle mého názoru nejkřiklavější. To ale vůbec neznamená, že v žádné jiné politické straně inklinace k podobným situacím není. Bojím se, že opak je pravdou. Bez příčiny by se přece neobjevil další frekventovaný termín ve spojení s vnitřním stranickým životem: kmotr. Ne na kmotrech – na nás bude záviset, jakou moc tito „kmotři“ získají. Pokud se rádi necháme kupovat, pokud nebudeme mít své pevné názory a postoje, pak jejich moc bude sílit. Pokud zůstaneme sami sebou, jejich pozice se postupně přemění v zábavné epizody, předváděné lacinými komiky.  

Bude nám patrně ještě dlouho trvat, než se demokracie stane běžnou součástí naší politické kultury. Básník Jevtušenko kdysi řekl: sundali jsme Stalina z pomníků, ale kdo ho sundá z nás?